Kapitola 8

Kapitola 8

 Čekala jsem návštěvu nějaké bohyně, ale nestalo se nic. Ráno jsem se probudila, ale všichni koně spali. Vstala jsem a zhltla pár malin. Už teď jsem se nudila. Najednou stejné světlo, jako u Epony. Ozářilo celou louku, ale nebylo bílé, zářilo sytě červenou. Přimhouřila jsem oči a zadívala se skrz zář. Nemusela jsem se dívat dlouho, a ze záře vystoupila žena. Na zádech pověšený toulec s šípy, v ruce luk a vedle sebe loveckého psa. „Ahoj Kirké, moc ráda tě poznávám!“Pokusila jsem se o úsměv a zvážila slova „dobré ráno, kdopak jste vy?“ Můj úsměv opětovala a přišla blíž. „ Já jsem Artemis, bohyně lovu a měsíce. Na Olympu se šíří samé historky o kouzelné dívce ze stáda koní, musela jsem se o tom přesvědčit a při té příležitosti ti chci předat tohle“ sundala si toulec se zad a předala mi ho společně s lukem „jsem si jistá že tohle využiješ! Taky ti dávám odvahu, přesnost, sílu a schopnost rozdělat oheň. Uč se kouzlit, střílet a jezdit! V nedaleké budoucnosti se ti to vyplatí! Já už budu muset jít. Sbohem, Kirké!“-„Sbohem Artemis! A děkuju!“ Zašla zpátky do záře a zmizela. Nechápu, proč si o mě na Olympu povídají, ale jsem jim vděčná za to, co pro mě dělají! Koně už byli vzhůru a začali se pást. Na balvan jsem odložila svůj plášť a začala trénovat s Polárkou, ve cvalu byla úžasná! Poslouchala na slovo a hodně se zlepšila. Když jsem s ní pro dnešek skončila, sundala jsem z ní uzdečku a nasadila ji Morfeusovy. Včera se vším sledoval Polárku, takže se uzdečky ani vodění nebál. Poslušně ťapal za mnou. Byl na mě docela vysoký, takže jsem s ním došla k balvanu a vyskočila na jeho hřbet z něj. Ten pocit ho vyděsil k smrti. Vzepjal se na zadní a začal vykopávat. „Hochu! Klid, všechno je v pohodě!“ Snažila jsem se ho uklidnit, jak jen to šlo, ale pořád blbnul. Nesmím se pustit! Zjistí že jsem slabá a bude to dělat pořád! Nebudu se bát! Když dal znovu hlavu dolů, aby znovu vykopnul, zaklonila jsem se a vytáhla mu hlavu nahoru. Sice měl uši dozadu, ale stál v pohodě. „Hodný kluk!“ Předklonila jsem se a nabídla mu jablko, vzal si ho a spokojeně chroupal. Když dal uši dopředu a začal se pást, nechala jsem ho tak docela dlouho a chválila jsem ho za každý krok. Potom jsem mu vytáhla hlavu nahoru a mlaskla jsem. Stáhnul uši k hlavě, ale rozešel se. Obešli jsme několik koleček. Musela jsem pořád mlaskat a tlačit ho nohama. Potom už nastražil uši dopředu a šel sám. „Moc hodný kluk!“ Mlaskla jsem znovu a on energicky naklusal. Klusali jsme dlouho a vypadalo to s ním slibně. Rozhodla jsem se cválat. Pobídla jsem a řekla „hop!“ Okamžitě nacválal. Na jeho hřbetu to bylo úplně jiné než na Polárčiném. Cválal rychle a na tom malém kruhu skoro klouzal. Navedla jsem ho na velký kruh, pryč od stáda. Vůbec nechtěl cválat a já ho musela tlačit. Když jsem ho otočila a on viděl stádo, divoce zařehtal, vyklenul krk a vrhnul se rychlým tryskem zpátky. Musela jsem se držet hřívy, abych náhodou neuklouzla. Jestli ti cokoliv udělá, tak letíš jako jestřáb! Asi padesát metrů před stádem jsem se zaklonila a řekla zdlouhavé hou. Morfeus ale nezastavil. Letěl dál a nechtěl zastavit. „Morfeusi stůj! Slyšíš?!“ Byla jsem zoufalá. Byli jsme tak blízko, že jestli teď zastaví, tak letím! Zaklonila jsem se a zatáhla za otěže „Prr.. Stůj Morfeusi!“ Kůň zvedl hlavu a postavil se na zadní. V té rychlosti mu ale zadní nohy podjely! Spadl na záda, já jsem se naštěstí stihla jeho váze vyhnout. Urychleně se postavil, a protože jsem měla prsty pořád zapletené v jeho hřívě, vytáhl si mě – s pomocí mých noh – zpátky na hřbet. Prostě jsem mu musela dokázat, že si na mě dovolovat nesmí. „Prohrál jsi Morfeusi! Já se tě nebojím!“ Tohle jsem mu pošeptala do ucha a stiskla nohy. Rozešel se i bez mlaskání. Krk měl skloněný k zemi a uši natočené ke mně. Došli jsme ke stádu a já mu dala pokoj. Šel se pást a nenápadně po mě pokukoval.