Kapitola 7

Kapitola 7

Dojeli jsme zpátky a koně se zase začali obyčejně pást. Já jsem seděla na balvanu a nudila se. Najednou jsem si vzpomněla na svou maminku, bylo mi jí tak líto. Vlastně, kdyby se to nestalo, tak bych tu teď neseděla na balvanu a koukala do blba. Je to tvoje chyba! To ty jsi chtěla ovocný koláč k narozeninám, nikdo jiný! Kdybys zůstala s maminkou doma, dokázala bys přivolat pomoc! Nebo jsi mamku měla přemluvit, ať nikam nejdete! Je to jen a jen tvoje chyba! Ničí jiná!  Můj vnitřní hlas měl pravdu, měla jsem něco podniknout. Ty jsi tak blbá! Je to tvoje vina! Kirké, takové jméno si ani nezasloužíš!  Hlas v tom pokračoval. Už to nevydržím! Musím si prostě přiznat, že moje máma je navždy mrtvá a můžu za to já.. Hrozný pocit!
Potom jsem si vzpomněla na Eponiny slova o amuletu. Prý něco dokážu, ale co? Opravdu by mě to zajímalo. Pak mi to ale trklo! „Jestli já jsem Kirké – řecká kouzelnice – ten amulet bude muset mít společného něco s tímhle! Musím to na něčem vyzkoušet!“ Vzala jsem jablko a položila ho na balvan, věci kolem jsem dala za sebe. Jak to mám ale udělat? Tahle otázka byla ta nejhorší! Popošla jsem dva metry od balvanu a natáhla ruku. Abraka dabra, ať je z tebe šváb! Nic. Jablko nehnulo ani šťopkou. „Tak tohle nevyšlo.“ Bohové země, pomozte a změňte tohle jablko na švába! Zase nic. „Teď už to vyjde! Do třetice všeho dobrého!“ Volám mocné síly země, pomozte mi! Nechte to jablko změnit ve švába! Jablko zhnědlo a začalo se scvrkávat. Najednou jsem ucítila šílené horko pod krkem, amulet se mi začal vpalovat do kůže. Byla to šílená bolest, začala jsem křičet „nechte toho! Nee..! To bolí!“ Pořád jsem ale stála s nataženýma rukama. Když bolest ustála, odvážila jsem se ubrečenýma očima podívat na jablko. K mému překvapení tam seděl šváb, který okamžitě utekl. Vyšlo to, ono to vyšlo!  Měla jsem hroznou radost! Potom jsem hmatem zjistila, že amulet se ke kůži připálil a nejde sundat. Řetízek, na kterém držel, je pryč. Promnula jsem své uslzené oči bolestí a zase se posedila na kámen. Bezva, takže to funguje. Bože jsem tak unavená! Musím na tom trénovat. Zkontrolovala jsem stádo a přehodila jsem si přes ramena plášť a rozdala koním zbylé jablka. Morfeus mi nejprve s jablkem nechtěl věřit a utíkal, pak neodolal a přišel až ke mně. Něžně si jablko vzal „hodný kluk!“ Pochválila jsem ho a nenápadně podrbala za uchem. Líbilo se mu to. Stál u mě celou věčnost a nechal se drbat za ušima, hladit po licích a nose. Šeptala jsem mu spoustu věcí, aby si zvyknul na můj hlas. Za tu dobu se setmělo a Morfeus mi dýchl do tváře a odešel ke stádu. Polárka si lehla na zem a já jsem pospíchala k ní. Po dnešním dobrodružství jsem šíleně unavená!