Kapitola 6

Kapitola 6

Uchopila jsem svěšené otěže pod její hlavou a mírně zatáhla, mlaskla jsem a rozešla se. Polárka chvíli zůstala na místě s ušima sklopenýma k hlavě. Na druhý pokus už si dala říct a rozešla se za mnou. Obešly jsme takhle celé stádo a všichni koně po nás zvědavě pokukovali. Morfeus dokonce přišel až k nám a chvíli šel i za Polárkou. Párkrát jsem se s Polárkou zastavila a zase se rozešla, fungovalo to! Vždycky jsem ji pochválila, potom jsem ji nechala se chvíli pást a zašla si doplnit zásobu jablek. „Tak holka, a teď přijde opravdový výcvik.“ Poskládala jsem svůj plášť, a dala ho k ovoci. Pohladila jsem Polárku na čele a pevně se chytila její hřívy na kohoutku. Tentokrát se mi povedlo nasednout na první pokus a celkem ladně. Polárka už tenhle pocit znala a pásla se dál. Chvíli jsem na ní jen tak seděla, a nechala ji pást. Chodila od stébla ke stéblu a já jsem pořád jenom seděla. Když jednou zvedla hlavu, aby se podívala po ostatních koních, příležitostně jsem zkrátila otěž. Polárka zastříhala ušima, ale stála klidně. Nechala jsem otěž ještě hodně povolenou – nechtěla jsem začínat tak zostra – přitiskla k polárce nohy a zamlaskala jsem. Z vodění věděla, co mlasknutí znamená a rozešla se. Párkrát se pokusila ukousnout si trávy, ale já jsem jí to samozřejmě nedovolila. Obešly jsme asi deset koleček kolem stáda, a potom jsem se rozhodla Polárku naklusat. Přitiskla jsem k ní nohy a mlaskla, o něco zrychlila krok. Na další mlasknutí zase zrychlila, a na třetí mlasknutí naklusala. „Moc hodná holka! Šikovná!“ Pochválila jsem jí. Dávala jsem taky pozor na to, jestli správně sedím a taky jestli jsem zakloněná. Klusali jsme asi minutu, potom jsem přitáhla otěže, zaklonila jsem se a zdlouhavě řekla hou. Když přešla do kroku, pochválila jsem ji. Odkrokovaly jsme jedno kolečko kolem stáda. Zastavila jsem a svezla se z jejího hřbetu zase na zem. „Jsi nejšikovnější koník jakého znám!“ Dala jsem jí obě jablka a otěže odvázala od lícnic, tadá! Ohlávka je na světě! Z otěží jsem si udělala primitivní opasek, pro případ že by stádo rychle někam vydalo a já nestihla navázat otěže v čas. Podle slunce jsem určila, že byly asi dvě hodiny odpoledne. V tu ránu se Morfeus rozřehtal na všechny strany a já jsem taktak stihla popadnout svůj plášť a vyskočit na Polárčin hřbet, než se stádo dalo do pohybu. Pomalu klusalo lesem, až došlo k obrovskému křišťálově čistému jezeru. Byla jsem tím pohledem zcela ohromena, že jsem si ani nevšimla, jak Polárka zastavila. No jasně! Tady chodí koně pít!  Sesedla jsem z Polárky a nechala koně volně pít. Sama jsem pak šla a ochutnala vodu z jezera. Byla hrozně studená, ale čistá a chutná. Najednou jsem pocítila pocit žízně, v tom zmatku jsem úplně zapomněla, kdy jsem naposledy pila. Vypila jsem asi sedm mističek – z mých rukou – a vrátila jsem se ke stádu. K mému překvapení všichni koně už byli napojení a čekali na mě. Berou mě za členku stáda! Byla jsem štěstím bez sebe, když nalézám na Polárku, Morfeus zařehtal a obklusal stádo. Potom se všichni zase vydali zpátky, tentokrát cvalem.