Kapitola 5

Kapitola 5

Najednou tmu prolomilo oslňující světlo, ze kterého vystoupila osoba. „Ahoj Kirké!“ S trhnutím jsem urychleně vstala. „Kdo jste?“ Na nic jiného jsem v tu chvíli nepřišla. Žena se usmála a přišla blíž „já jsem Epona, bohyně koní a ochránkyně jezdců.“ Zvážněla a měřila si mě přísným pohledem. „Za odvahu, kterou jsi dnes prokázala, ti dávám tohle“ podala mi uzdečku ušitou z kůže, ale bez udidla „uč své přátele poslušnosti, ale jednej s nimi s úctou a respektem! S amuletem tvé matky, toho jistě dokážeš mnohem více!“ Najednou se zarazila a prohlédla oblohu „svítá, budu muset jít! Hodně štěstí Kirké!“ Zašla zpátky do oslňující záře a zmizela. „Počkat! Epono?! Jak jste to myslela s tím amuletem? Halo!!“ Ale nikdo mi neodpověděl. Kolem mě znělo řehtání, a já se probudila. Byl to opravdu jen sen? Polárka kvůli mně nemohla vstát a koně kolem ní se jí snažili pomoct. „Jéje, promiň!“ Okamžitě jsem vstala a Polárka taky. K mému údivu jsem držela v ruce uzdečku, kterou mi ve snu dala Epona. Koně kolem si věc v mých rukou zvědavě prohlíželi a očichávali, nebáli se. Bylo to zvláštní, ať už jsem pohladila Kamali nebo Galatei obě stály a užívaly si to. Nechápu to, ještě včera se ke mně bály přijít, ale teď se klidně nechají hladit a rozmazlovat. Tak počkat, ta uzdečka asi není jediný dárek od Epony.. Nebo to dělá ten amulet?  Měla jsem tolik otázek! Pak jsem ucítila ukrutný hlad. Co tady budu vlastně jíst?! Nemůžu zabíjet, nemám na to odvahu – a nikdy mít nebudu. A trávu jako mojí čtyřnozí kamarádi taky nemůžu.. Lesní ovoce! Vydala jsem se k lesu s miskou vyrobenou z tvrdých travin – a uzdečkou na rameni, kvůli bezpečnosti koní. Naštěstí jsem našla jak maliny a ostružiny, tak i borůvky a lesní jahody. Všechno jsem pečlivě sbírala a za chvíli byla miska plná. Konečně jídlo! Po snídani jsem vzala uzdečku a pomalu se vydala k Polárce. Zvedla jsem ji hlavu, ale ona se jen po mě ohnala a dál se věnovala trávě. Takhle to teda nepůjde! Rozhlédla jsem se kolem sebe, a k mému štěstí asi sedmdesát metrů odsud stála jabloň. Rozběhla jsem se k jabloni, natrhala si deset jablíček a utíkala jsem zpátky. Jedno z jablek jsem si strčila do kapsy a druhé jsem držela v ruce, zbytek jsem odložila k misce s ovocem. Když jsem došla k polárce, nevšímala si mě a pásla se jako normálně. Kousla jsem do šťavnatého jablíčka, ten zvuk jí byl zřejmě povědomí a hned zvedla hlavu se zvědavě nastraženýma ušima. Pak jsem jablko schovala do kapsy a otěže uzdečky jsem přehodila přes Polárčinu hlavu na její černý krk. Chvíli se chovala zmateně, ale potom se uklidnila a pysky se snažila vynadat jablko z mojí kapsy. Musela jsem se zasmát. „Tak, ale teď se soustřeď!“ Pokárala jsem Polárku, a něžně jsem vzala její hlavu do svých rukou. Chytila její čumák a navlékla jsem na něj nánosník tak, aby se jí zatím nedotýkal. Potom jsem natáhla lícnice a přetáhla jí přes uši nátylník. Byla zmatená a škubala hlavou nahoru a dolů, natahovala a zase stahovala krk k tělu. „Pšsst.. Hodná holka!“ Vytáhla jsem z kapsy jablko a nabídla jí ho. Hned se uklidnila a jemně si jablko z mé ruky vzala. Poplácala jsem ji po pleci jako pochvalu.