Kapitola 4

Kapitola 4

Hřebeček zafrkal, prudce se otočil a rozběhl se kolem stáda, divoce zaržál a všichni se pomalu rozběhli za ním. Pevně jsem se chytila hřívy a jela cvalem přesně tak, jak mě to Spes učila. Můj plášť vlál jako praporek a já uháněla na té nádherné Appaloose jako o život – taky že mi o život šlo! Budu ti říkat Polárka, protože je to hvězda a ty jsi černá s býlími tečkami, jako tisíce hvězd! Cválaly jsme rychle a já měla co dělat abych stíhala pohyby jejího těla. Stádo se rozhodlo běžet lesem, bylo tady hodně popadaných větví, ale Polárka se jim vždy šikovně vyhnula. Tahle byla ale moc dlouhá a Polárka se jí rozhodla přeskočit. To zvládnu, nebudu se bát! Pevně jsem se chytila hřívy a už to šlo samo. Okamžitě jsem se ocitla na druhé straně větve, ani nevím jak. Teď přišly na řadu stromy – teda spíš větvě směřující k zemi. Měla jsem jediné štěstí, že není Polárka tak vysoká, jinak bych na ní musela nejspíš ležet. Nevím, jak dlouho stádo běželo, ale jakmile se pomalu zastavilo, vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Polárka přešla do klusu a pak do kroku, udělala kolečko kolem stáda a začala se pást. Seskočila jsem a posadila se na balvan o kousek dál. Přede mnou se rozprostírala obrovská louka plná šťavnatých stébel trávy a barevných květin. Na obzoru byly různě vysoké hory pokryté sněhem. Sníh v létě? To je šílený!  Za sebou slyším kroky koně, ale neopovážím se otočit. Na krku mi přistál teplý dech toho nádherného zvířete. Byl to hřebeček, zřejmě už zjistil, že má ve stádě vetřelce. Zafrkal a já jsem se pomalu otočila. Stál za mnou s vysoce zdviženým ohonem, zvednutou hlavou a zvědavě nastavenýma ušima. Pomalu jsem natáhla ruku, aby si ji mohl očichat. Sklopil uši dozadu a hrábl kopyty, asi tím chtěl říct: Já se tě nebojím, ale opovaž se nám něco udělat! Stála jsem tam s natáhnutou rukou asi půl minuty, a už jsem cítila, jak mě chytají křeče. Nakonec hřebeček nastražil uši a opatrně si ruku očichal. Musela jsem na něj být hrozně opatrná, aby se náhodou nelekl, nebo něco takového. U divokého koně nikdy nevíte, co udělá! Hřebeček do ruky něžně strčil, a potom divoce potřást hlavou a odcválal s vykopáváním pryč. Musela jsem se zasmát, i vůdci stáda, prostě někdy blbnou! Budu ti říkat Morfeus, protože jsi jako z mého snu a Morfeus je bůh snů! Potom jsem se jenom tak dívala po stádě, a všem jsem dávala jména. Ve stádě byla krásná modře grošovaná klisna, které jsem dala jméno Galatea. Kousek od Galatei stál Fjordský kůň, který všechno všem oplácel, proto mu říkám Arés. Malá ryzka s hřívou na všechny strany byla hrozně nenasytná – taky podle toho vypadala – dostala jméno Hébé. Pak ve stádě byli mustangové – dva flekatí jako Německý pinto, jeden uhlově černý s ponoškami a dva hnědí s lucernami – ti dostali jména Prukiel, Isda, Matarel, Voisia a Kamali. Pomalu se začalo stmývat, a já jsem byla moc unavená. Když si Polárka lehla, pomalu jsem přišla k ní. Sedla jsem si vedle jejího těla, chvíli na mě jen tak koukala, potom položila hlavu na zem a nevšímala si mě. Přisunula jsem se o něco blíž, nic. Ještě blíž, nic. Lehla jsem si k ní, nic. „Hodná holka.“ A usnula jsem.