Kapitola 3

Kapitola 3

Prošly jsme vesnicí a ocitly se v lese. Jakmile jsme vysbíraly borůvky, vydaly jsme se dál do lesa pro maliny. Na našem oblíbeném místě však nebyla ani jediná malina, musely jsme zajít dál do lesa a hledat. Přišly jsme na louku, kde rostlo zhruba pět keřů malin a tři keříky ostružin. Dychtivě jsme je sbíraly a nevynechali ani jedno místečko, při práci jsme si zvesela broukaly. Náhle jsme ucítily, jak se zem pod našima nohama chvěje. Obě jsme se po sobě vyděšeně podívaly, košík malin se nám rozsypal po zemi a já jsem všechno začala znovu sbírat. Ozvalo se ržání a frkání koní a pak blízké dunění kopyt. K mému překvapení na louku přiběhlo asi deset koní s černým hnědákem v čele. Když nás viděl, vzdorovitě se postavil na zadní a zamával kopyty ve vzduchu. K tomu výhružně zafrkal a zase se svezl k zemi. „Klid, my už jdeme a nebudeme vás rušit.“ Řekla maminka, vzala kbelík a otočila se k odchodu. Popadla jsem košík a vydala se za ní, když v tom mamka kbelík upustila a upadla. „Mami!“ Vrhla jsem se k ní a otočila na záda. Nahmatala jsem tep, nic. Držela jsem ji takhle asi minutu, ale pořád nic. Ne, tohle musí být nějaký ošklivý sen! „Maminko, mami!“ Vzala jsem ji za ramena a zatřásla, nic. Dostavily se slzy, tohle nemohla být pravda! „Mami, prosím vzbuď se! Já tě prosím, nemůžeš mě tu nechat! Nevím kudy se vrátit!“ Začala jsem brečet, vzala jsem bezvládné tělo své matky do náruče a objala ji. „Nemůžeš mě tady nechat!“ Vzlykala jsem pořád dál a víc, a víc. Nešlo přestat. Ležela jsem vedle maminky a hladila ji po vlasech asi hodinu, pak se ozvalo to, čeho jsem se nejvíc bála – vlčí vytí. Koně na louce taky zpozorněli a hřebec šel na obhlídku po obvodu louky. Co mám teď sakra dělat! Nechtěla jsem tady maminku nechat, ale zároveň jsem nechtěla být sežrána vlky. Pak jsem si všimla přívěšku vyrobeného ze stříbra, který maminka nosila denně. Rychle jsem ho odepnula a nasadila si ho na krk, takhle budeš navždy semnou!  Naposled jsem políbila maminku na čele a přemýšlela co teď udělám. Hřebec zařehtal a obklusal mě. Už to mám!  Pomalu jsem se vydala ke stádu, ale zdálo se, že mě všichni koně ignorují. Mezi deseti koňmi, jsem našla jednu drobnější Appaloosu se zadkem posetým fleky jako noční obloha hvězdami. Zdála se klidná a vyrovnaná, pro začátek v tomhle stádě mi stačí. „Ahoj holčičko, jak se máš?“ Klisna ke mně otočila hlavu a zvědavě si mne prohlížela. Natáhla jsem k ní ruku a pohladila jsem jí po čele, klisna zafrkala a dál se věnovala trávě. A teď mě čekal těžký úkol, nasednout! Věděla jsem, že klisna nebude poslouchat a nikam za mnou nepůjde – proto to bylo těžší než doma. Spesiným způsobem jsem to ani nezkoušela, moc dobře jsem věděla, že pohořím. Nádech, výdech – ty to zvládneš, musíš! Povzbuzovala jsem se v duchu. Obešla jsem klisnu tak, abych nasedla po levé straně tak, jak se nasedat má, levou rukou jsem se chytila kohoutku a postavila se k její pleci. „Tři, dva, jedna a teď!“ Řekla si pro sebe, pravou nohu jsem vyšvihla do vzduchu a..
Přistála jsem s nohou na druhé straně, zbytek těla však visel pořád na levé straně koně. Snažila jsem se na hřbet nějak vyškrábat, ale naneštěstí jsem dostala křeč do nohy a vzdala jsem to. Tak znovu!  Zvednu se ze země a celý pokus opakuju, tentokrát jsem si pravou rukou pomohla a společně s pravou nohou jsem se vytáhla na klisnin hřbet. Jo! Jsi dobrá Kirké!  Pochválila jsem se. Klisna otočila hlavu a snažila se zjistit co se to děje, byla zmatená z toho, že nese další kila navíc. Pohladila jsem její dlouhý nos „v klidu holčičko, jsem Kirké a nehodlám ti ublížit. Jenom nechci přijít o život a ty určitě také ne. Viď?“ Klisna zafrkala a svěsila hlavu k zemi. Ohlédla jsem se přes rameno, abych zjistila jak je na tom hřebeček. Stál se zdviženou hlavou a ušima sklopenýma k hlavě něco tady nehraje!