Kapitola 2

Kapitola 2

„Teď se zakloň, vnitřní nohu přilož k Bělce a vnější posuň dozadu a oběma zmáčkni.“ Spes jela přede mnou a sestřenice za mnou. Obě mi radily, jak přimět Bělku cválat. Luna se Spes cválala a Kaštan se sestřenkou Bělku tlačili za mnou. Povedlo se! Já cválám, na lesní pěšině a trochu nepřirozeně, ale cválám! „Bezva Kirké! Zakloň se a drž se koleny. Jde ti to výborně!“ Ten pocit byl nádherný. Bělčina hříva skákala nahoru a dolů, moje vlasy vlály a tělo kopírovalo to Bělčino, bylo to jako by nás unášel vítr! Zbytek cesty jsme procválaly. Doma jsme jeli zase s koňmi do vody, cákaly po sobě a smály se na celé kolo. Pak už jsme jen vyčistily boxy a sklidily uzdečky ušité z kůží krav. „Dneska ti to šlo báječně Kirké.“ Pochválila mě Spes při cestě domů „díky! Byl to skvělý pocit, miluju cval a miluju koně!“ Obě jsme se zasmály „zítra jdu s maminkou sbírat lesní ovoce, jdeš s námi?“-„Ne nejdu, budu s Lunou cvičit přechody, jako třeba cval a krok, krok a cval, klus a zastavení.“ Znělo to zajímavě, už se těším, až se to budu učit i já. Bylo chladno a stmívalo se, doma jsme obě rodičům vyprávěly, co jsme zažily a jak mi to šlo ve cvalu. Byla jsem hrozně unavená, hned jak jsem si šla lehnout na teploučkou pec, usnula jsem. Zdálo se mi, že běžím cvalem přes obrovskou louku bez uzdečky na mém vysněném vraném hřebečkovi s dlouhou hřívou a ocasem. Ze spaní mě vytrhla máma – teda spíš džbán, který spadl na podlahu. „Maminko! Jsi v pořádku?“ Okamžitě jsem slezla z pece a začala uklízet střepy ze studené podlahy. Maminka si sedla na židli s rukou na hrudníku. Něco se dělo. „Maminko..“ Nechala jsem střepy ležet na zemi a dala prsty pod její lícní kost. Nic, ale přece jenom mě něco udeřilo do prstu, znovu a pořád dokola. „Jsem v pořádku, jenom se mi zamotalo v hlavě.“ Pokusila se o úsměv. Své mamince věřím, ale teď vím, že lže. Sesbírala jsem střepy z podlahy a položila je na stůl, třeba to někdo spraví. „Jsi připravená jít do lesa?“ Zeptala se, změřila jsem si ji starostlivým pohledem. „Jenom se převléknu a můžeme vyrazit. Spíš si dělám starosti s tebou, zvládneš náš výlet?“ Usmála se „zvládnu, neboj!“ Potom vstala a začala chystat košík a ostatní potřebné věci. Dnes mám narozeniny, chci se cítit slavnostně, ale jdeme do lesa – takže moje touha bude muset počkat. Vezmu si na sebe bílou košili, hnědé kalhoty – jako nosí kluci, protože jsou pohodlné – a černé holínky. Zapletu si cop a přes ramena si vezmu plášť s kapucí, je totiž o hodně chladněji, než bylo včera. Maminka jde v těch stejných šatech, jako chodí doma. „Můžeme jít?“ Zeptám se opírajíc se o rám dveří. Když mě maminka spatří, vydechne údivem „moc ti to sluší!“ Trošku se začervenám, protože vím, jak mi to dnes sluší „děkuju, tak jdeme?“ Mamka přikývla a vydala se za mnou s košíkem a kbelíkem.