Kapitola 18

Kapitola 18

Mike v noci vůbec nemohl usnout. „Miku já už nechci žít.“ Tato slova mu drala srdce na kousíčky a žaludek převracely vzhůru. Nakonec se rozhodl jít se projít a nadýchat se čerstvého vzduchu.

Anet v noci nespala vůbec. Přemýšlela, jak má svůj hrozný život ukončit. Má na sebe polít benzín a uhořet? Nebo snad skočit pod 190km v hodině jedoucí auto? Ne, to bylo moc nápadné. Potom jí napadlo jednoduché řešení. Podřízne se žiletkou.

Mike si na sebe natáhl tepláky a hrubou mikinu. Potom chvíli uvažoval, jestli má hned vzít na vyjížďku nějakého koně. Odpoledne by potom bylo míň práce. Po chvíli rozhodování popadl přilbu a vyrazil do stáje. Vybral Flamenga. Flamengo byl temperamentní hřebec, který byl právě čerstvě obsednutý. Rychle ho přejel kartáčem a dal na něj novotou vonící sedlo a uzdu. Ale už s nasednutím byl problém. Flamengo vycítil Mikovy obavy a pokaždé co Mike strčil nohu do třmenu, uskočil pryč. Nakonec se to povedlo a Mike seděl v sedle připraven za každých okolností Flamenga udržet na uzdě.

Anet se potichu oblékla a už při prvním kroku pocítila bolest hlavy a ztuhlé svaly končetin. To ji ale neodradilo od touhy se zabít. Od touhy zajet žiletkou do zápěstí a rozloučit se se všemi těmi starostmi kolem sebe. Pomalu se kradla z nemocnice ven. Dveře byly zamčené, musí to tedy zkusit jinak. Kousek od dveří uviděla okno. Rozhlédla se kolem sebe, jestli po té chodbě někdo nejde a po špičkách došla i s ukrutnou bolestí k oknu. „Hej! Co to děláš?!“ Ohlédla se do uličky vedle sebe a uviděla hlídače s baterkou, jak rychle běží k ní. „Neotvírej to okno! Slyšíš?!“ Anet neposlechla (pochopitelně) a rychle se protáhla malým  oknem pryč. Utíkala, co jí nohy stačily a jak dovolila bolest hlavy. Naposledy se ohlédla a viděla hlídače s vysílačkou u ucha a za malou chvíli už slyšela houkat sirény policejních aut. Běžela lesem a neopovažovala se zastavit.

Mike si užíval jízdu ještě při svítání a spokojeně klusal po lesní pěšince. Najednou Flamengo ostře zastavil a zvedl uši. Mike se udržel bez problémů, ale nevěděl, co to Flamengo pozoruje nebo slyší. Když se na to začal pořádně soustředit, Flamengo se postavil na zadní a rozběhl se kupředu. Mike se ho snažil zbrzdit, ale kůň příliš dobře věděl, co má udělat a Mike na něm vrávoral jako praporek. Potom to Mike vzdal. Nechal koně běžet kam chce a jenom hleděl směrem, kam se řítí.

Aneta nechtěla zastavit, ale nohy jí tížily k zemi. Uslyšela za sebou štěkot policejních psů. Sakra! Co teď?! A odkud vezmu tu žiletku?! Počkat, můj dům už není daleko. Táta přece používá žiletky na čištění řas z akvária! Ale.. jak se tam dostanu. Potom jí ruka vlétla do kapsy a k jejímu překvapení, byly tam její klíče od domu. Děkuju za to že někdo zkazil tátovy plány na dvoupatrový dům a máme obývák dole u chodby. Vyběhla z lesa a kousek od něj stál malý dům. Měla před policisty a psy poměrně velký náskok takže mohla odemknout a vlítnout domů a zase rychle ven oknem. A přesně takhle to udělala. Za sebou už potom slyšela jen klábosení policistů jako:  „Vykopněte ty dveře!“ nebo „obcházejte celý ten dům, ať nám neuteče!“

Mike se jen s těží, udržel na namazaném sedle. Pomalu to chtěl vzdát, spadnout a zavolat policisty ať Flamenga najdou. Potom se vyřítili z lesa. Mike v dálce zahlédl vysokou postavu, jak běží po poli k nějaké stáji. Ne, k poli té stáje. Tam kde mu Anet vyprávěla o setkání s.. Anet! Mike nabil novou sílu a odhodlání ji dohnat. Tyto dva pocity ale nebyly jediné, které se v Mikovy míchaly, byl tam také strach. Strach, který pomalu ale jistě dobýval odhodlání.