Kapitola 1

Kapitola 1

Byla noc, klidná a tmavá jako uhel. Hvězdy zářily na obloze. Všude ve vesnici a okolí bylo ticho, až na náš dům v západní části USA ve státě Montana. Kyvadlové hodiny ukazovaly půlnoc, v tu chvíli jsem se narodila já, Kirké. Navzdory tomu jak byla naše rodina chudá, nechali si mne. Maminka chodila pomáhat k sousedům s šitím – za to dostávala pár zlatých, a otec pracoval na polích, a tak jsem většinu času trávila se svou o čtyři roky starší sestrou, Spes. Spes milovala koně, když mi byly tři roky, chodila jsem se Spes ke koním naši sestřenice. Vlastnila krásného hnědáka, vraníka a o něco menšího bílého poníka. Spes mě na koních vodila a občas jsme i klusaly společně. Byl to skvělý pocit! I když mi byly tři, pamatuji si to – což je hodně zvláštní. Dny plynuly a zítra už budu mít deset let. „Kirké, pojď sem.“ Navštívila nás doktorka, což bylo opravdu zvláštní. Nikdy u nás nebyla. „Dej mi ruku a natáhli prsty“ podala jsem jí pravou ruku s natáhnutými prsty, přiložila je pod máminu levou čelist. Na prsty mi něco vyskočilo, a zase ustálo. Pořád se to takhle opakovalo, podívala jsem se na doktorku nechápajícím pohledem. „Tohle je mámin tep. Všichni ho máme.“ Odtáhla mou ruku a vzala ji do svých „teď mě dobře poslouchej. Jakmile se ti nebude něco zdát, nebo by se máma chovala divně, tohle uděláš – změříš jí tep. Když bude tikat jinak než teď, zavoláš kohokoliv z vesnice, nebo Spes. Rozumíš mi? Tep je známka toho, že má v pořádku srdíčko, když bude tikat jinak, můžeš o maminku přijít.“ Opatrně jsem přikývla „rozumím!“ Usmála se, a odešla. Maminka mě pohladila po vlasech a pochválila za statečnost. Zkoušela jsem to i na sobě, a fungovalo to! „Kirké? Jdeš ke koním?“ Volala na mě Spes ode dveří. „Jasně!“ Utíkala jsem za ní jak nejrychleji jsem mohla, miluju to tam! „Můžu s tebou cválat? Prosím!“ Spes se usmála „zkušenosti na to už máš, tak jo. Ale pojedeš sama!“ Vyskočila jsem radostí a utíkala napřed. Sestřenka se Spes jezdily v jezeře, aby se vraník a hnědák ochladili, ale já jsem musela na toho poníka vyskočit sama. Snažila jsem se, jak to šlo, ale byla to huculka a to jsou velicí poníci – teda na mě ano. „Spes, pomož mi! Prosím!“ Sestra se na vraníkově hřbetě otočila a sledovala, jak se trápím „Chtěla jsi cválat ne? Tak se snaž! Představ si že tu nejsme a Bělka je jenom tvoje.“ Tak díky za pomoc sestřičko! Prolítlo mi hlavou, ale dál jsem se snažila. Položila jsem obě ruce na Bělčin hřbet a odrazila jsem se od země. Přistála jsem na jejím břiše a zase spadla na zem. „Zkus to tím mým způsobem!“ Volala z vody sestřenka. „Dobře“ šeptla jsem si pro sebe. Chytila jsem se na kohoutku pravou rukou a vyšvihla nohu. Nic. „Využij věci kolem!“ Volá Spes, která právě sklouzla z vraníka do ledové vody. Rozhlédnu se a vidím o kousek dál balvan. Chytla jsem Bělku za otěže a posunula k balvanu, z něj jsem pak krásně vylezla na její hřbet. „Konečně!“ Křiknu s radostí a vydám se do vody.